Jedličkův ústav a školy ilustrace Jedličkův ústav a školy – kvalitní bezbariérová škola, která ucelenou rehabilitací připravuje děti a mládež s tělesným postižením k integraci do života. logo Praha
Jedličkův ústav a Mateřská škola a Základní škola a Střední škola, V Pevnosti 4, 128 41 Praha 2,
tel.: 241 083 233, e-mail: jus@jus.cz, IČO: 70 87 31 60
ilustraceO nás
ilustraceAktuality z Jedle
ilustraceNaše služby
ilustraceBezbariérové školy JÚŠ
Projekty a pravidelné aktivity
Centrum služeb Vyšehrad
Pronájmy volných prostor
Výběrová řízení a pracovní příležitosti
Podporují nás
Kontakty
100 let Jedličkova ústavu
Fotogalerie
Objednávání jídel
Mapa stránek

historie JÚŠ jako celku

Jedličkův ústav v Praze na Vyšehradě byl v tichosti otevřen k 1.dubnu 1913. Byl ustaven a přes čtyřicet let provozován Spolkem pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků v Praze. Předsedou spolku byl tehdy prof. MUDr. Rudolf Jedlička. Spolu se svým bratrem pracoval v soukromém sanatoriu v Podolí a již ve své době byl pokládán za velmi zručného a odvážného chirurga (mimochodem jako jeden z prvních začal v českých zemích pracovat s rentgenem). Podařilo se mu od samého počátku nastartovat rychlý a úctyhodný rozvoj nového pedagogického-zdravotně-sociálního zařízení.

Ústav zahájil svoji činnost v malém domečku ve dvorním traktu budovy zvané Polsko v ulici V Pevnosti 4 (celá budova byla v té době nájemním bytovým domem). Ještě před první světovou válku spolek pro JÚ dokoupil celou budovu V Pevnosti 4. V březnu 1922 byla v již dříve zakoupeném objektu v ulici Na Pankráci 13 zřízena ortopedická ambulance a nemocnice s 2 operačními sály a 42 lůžky. Těsně před smrtí Rudolfa Jedličky (1926) se začala před vyšehradskými hradbami na Pankráci stavět nová budova, kde byla a doposud je škola JÚ.
V prvních letech pomáhal Jedličkovi s prací pedagog František Bakule. Měl na starost především ústavní školu, která byla od samého počátku významnou součástí celého zařízení. František Bakule, stejně jako profesor Jedlička, nebyl v té době ve svém oboru neznámou osobností. Jeho uměleckovýchovné pokusy konané s dětmi maloskalskými a jejich výsledky otiskované v tehdejších známých periodikách budily, stejně jako Bakuleho přednášky, živý zájem a rozruch mezi pedagogy počátku minulého století. Po několika letech však Bakule z Jedličkova ústavu odchází a když v roce 1926 umírá Jedlička, nalézáme ve vedení ústavu již 6 let Augustina Bartoše, neméně významného pedagoga, který vedl JÚ až do roku 1945.

Všichni tři výše zmínění pánové se zasloužili o věhlas ústavu v době první republiky, o jeho moderní pojetí. V dobových zprávách a drobných publikacích o JÚ můžeme vysledovat velkou snahu o propojení odborné léčby s výchovou a vedením lidí s postižením k maximální možné samostatnosti. Myšlenka, že je pro lidi samotné i společnost kolem nich mnohem lepší, když se povede z „mrzáků žebrajících o almužnu vychovat plátce daní” byla stále zdůrazňována a šířena. Spolu se snahou o co největší kvalitu výrobků z cvičných i ortopedických dílen, otevřenost JÚ vůči okolí vybudováním ambulantní poradny i účastí chovanců ústavu na mnoha prospěšných společenských aktivitách dostáváme krédo, prapor, pod kterým tato organizace v době první republiky úspěšně pracovala.

Nejznámější byl v té době JÚ díky svým dílnám. Na začátku třicátých let výroční zprávy Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáků popisovaly činnost v dílnách cvičných: strojní truhlářství, krejčovství, zahradnictví, výroba ručně vázaných koberců, vyšívání praporů a stuh, šití prádla a čtyři dílny ortopedické, kde se vyráběly protetické pomůcky. Že nešlo pouze o dílny, kde se chovanci, absolventi či váleční invalidé zabaví, ale o dílny mimořádné profesionální úrovně svědčí nejen poptávka, která po výrobcích byla a tím rozpočtové příjmy ústavu, ale i prestižní ocenění z výstav. JÚ se pyšní nejvyšší cenou Grand Prix, kterou dílna na výrobu ručně vázaných koberců získala na mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925, či stříbrného poháru z výstavy v Exeteru v Anglii z roku 1926.

Za druhé světové války se část Jedličkův ústav vystěhovala do zámečku v Lochovicích a v budově školy byla zřízena ubytovna pro personál německé SS nemocnice. Po válce se sem ústav znovu vrátil, budova se zrekonstruovala a znovu se postavila bombardováním zničená budova nemocnice.

V roce 1945 byli zaměstnanci JÚ požádáni o pomoc při budování obdobného ústavu v Liberci, kde po odchodu velké části německého obyvatelstva zbyly prázdné budovy tamního německého Gottsteinova ústavu (tzv. Krüppleheimu, který byl plně otevřen v roce 1910 a působil podobně jako pražský Jedličkův ústav). Řada zaměstnanců z Prahy sem odešla a na několik let pak oba ústavy vytvořily jeden celek. V Liberci byly školy pro starší, v Praze pak pro mladší děti. Liberecký ústav se osamostatnil v padesátých letech a jméno Jedličkův ústav Liberec si ponechal až do devadesátých let minulého století (nyní Domovy dr. Jedličky a jejich škola).

Zánikem spolku, zestátněním, rozdělením na školu zřizovanou resortem školství, a ústav sociální péče, zřizovaný resortem zdravotním či sociálním, začala zcela odlišná kapitola historie Jedličkova ústavu, která nakonec trvala 40 let.

Pozornost veřejnosti si JÚ získal v roce 1968 po uvedení velmi emočního a neradostného dokumentu o své činnosti v československé televizi. Na podzim 1968 bylo založeno konto Akce Dluh na pomoc dětem z JÚ a rozvoji celého ústavu. V sedmdesátých letech byl ke Staré budově přistavěn patrový přístavek s novou dílnou pro švadleny a vedle Nové (školní) budovy se postavil panelový přízemní pavilon pro inkontinentní děti a mládež. Vzdor tomu řada obětavých lidí v JÚ pracovala velmi poctivě; mnozí speciální pedagogové se velmi snažili, ačkoliv k tomu mnohdy neměli odpovídající podmínky.

V polovině osmdesátých let minulého století se nad umístěním Jedličkova ústavu zahřmělo. V Radě NV Prahy se debatovalo o tom, zda letité budovy ještě vůbec opravovat, nebo vozíčkáře z Vyšehradu vystěhovat a postavit jim nový objekt na polích u Hostivaře. Dlužno podotknout, že to nebyl první nápad. Již začátkem 30. let byly zakoupeny pozemky v Krči se snahou vybudovat blízko tamní nemocnice moderní ústav. Z dnešního pohledu vše dobře dopadlo i v letech osmdesátých, nové zařízení se nestavělo a Jedličkův ústav zůstal tam, kde byl založen. Postavily se dva teskopavilony, původně pro potřeby školy, pak se využívaly jako sklady. Architekt Vlado Milunič začal připravovat projekt velkolepé přestavby na Vyšehradě. Zadání znělo: velký ústav pro 300 dětí, které jsou soustředěny za komfortními a moderními zdmi Vyšehradu. Studie byla hotova v roce 1989, kdy se naše odborná veřejnost rychle přiklonila k integraci tělesně postižených do společnosti. Projekt zůstal v archivu.

Začátky devadesátých let minulého století byly značně dynamické a neklidné. V roce 1990 byla zřízena střední škola při JÚ se studijním oborem gymnázium, obchodní a rodinná škola. Pro její činnost byla snaha najít a upravit novou budovu, a to dům Na Topolce 1. S jeho rekonstrukcí se začalo v letech 1993/94. V té době dostala střední škola ještě další budovu Na Pankráci 11. V porevoluční době plné ambicí, plánů, představ se názory tří ředitelů velmi často rozcházely. Hluboké spory ve vedení JÚ řešil pražský magistrát tím, že spojil všechny tři právní subjekty opět do jednoho a zvolil nového ředitele. Ještě chvilku hledání dnešní tváře JÚ pokračovalo (proměna ve waldorfské vzdělávací zařízení narazilo na nepochopení větší skupiny odborné veřejnosti, stejně jako snaha vytvořit z JÚ převážně zdravotnické zařízení).

Dnes JÚŠ používá čtyři kamenné budovy; Dům Na Topolce 1 byl přestavěn a dostavěn jako domov mladších dětí, kdysi nemocnice - dům Na Pankráci 13, byl zrekonstruován na domov studentů. Nová budova byla koncem devadesátých let opravena a přeměněna na moderní školní objekt, v roce 2002 k ní byl přistaven bazén (budova Na Pankráci 11 se musela vrátit restituentům - dobrý dar !!!). V roce 2004 byla zahájena výstavba rehabilitačního pavilonu podle projektu ak.arch. Jiřího Lasovského. JÚŠ využívá i rekreační zařízení v Bukové u Nových Hradů.

V posledních patnácti letech, kdy je zřizovatelem JÚŠ město Praha, se podařilo prosadit koncepci rozvoje a dostavby dnešního Jedličkova ústavu a škol (teprve od roku 1996 např. nebydlí studenti ve stejné budově, ve které se vzdělávají). Služby, které JÚŠ poskytuje, jsou komplexní, ambulantní i residenční, v oblasti speciálního vzdělávání i léčebné rehabilitace. „Jedle“, jak JÚŠ dnes studenti a zaměstnanci mezi sebou říkají, tedy není jenom bezbariérová škola, ale zcela unikátní zařízení.

Vedle JÚŠ pozvolna a nenápadně vzniklo a stále se rozvíjí Centrum služeb Vyšehrad - volné sdružení státních i nestátních, velkých i malých, strukturovanějších i málo strukturovaných subjektů, které poskytují služby nejen mladým lidem s tělesným postižením, ale i jejich rodinám a lidem, kteří s nimi pracují. Jedná se např. o služby osobní asistence, volnočasové aktivy, dopravu atd.




poslední aktualizace 26.02.2010

nahoru