Do všech koutů Jedle - 8. díl

Domeček

Když v Jedli přijdete do tzv. Domečku, vracíte se k těm nejpůvodnějším kořenům Jedličkova ústavu, protože právě tady všechno začalo. Krásně zrekonstruovaný a vkusně zařízený interiér však vůbec nenapovídá, že jsme v nejstarším z našich koutů. Dnes tu funguje studentská kolej pro mladé dospělé lidi s postižením, kteří se vzdělávají mimo Jedli a potřebují ubytování. Hlavně jde o vysokoškoláky nebo frekventanty různých jazykových, středních či vyšších odborných škol. Komfort tohoto bydlení je přitom v porovnání s obvyklým kolejním standardem záviděníhodný.

Jak hlásá nápis na venkovní omítce, „Domeček na Staráku v roce 1912 dle požadavků profesora Rudolfa Jedličky upravil architekt a stavitel Matěj Blecha,“ Na jaře 1913 zde pak Jedle začala oficiálně fungovat. Až tedy půjdete někdy na „Starák“, při vstupu na dvůr se podívejte doleva a zkuste si představit jak to tam asi před sto lety vypadalo.

V přízemní společenské místnosti a kuchyňce jsem se sešel s vedoucí Domečku, vychovatelkou Ivanou Slámovou. Ta mi se svou přirozenou laskavostí a úsměvem prozradila, jak se tady vlastně žije, trochu stranou od hlavního dění.

„Naše oficiální kapacita je deset studentů starších osmnácti let, v praxi je však maximum osm. Momentálně tu bydlí šest lidí, čtyři slečny a dva mladí muži. K dispozici jsme jim od neděle do pátku, čtyři zaměstnanci na tři a půl úvazku: já – Ivana Slámová, Máca Chovancová, Eva Svobodová a Jana Drahorád. Pracujeme jako vychovatelky ve dvanáctihodinových směnách. Zdravotní sestřičky nevedeme.“
Podmínkou přijetí studenta k ubytování v Domečku je tedy mimo jiné určitá míra soběstačnosti, protože zdejší servis nedosahuje intenzity ostatních domovů mládeže v Jedli. Proto také čím dál víc externích studentů volí TAPky, pokud to jde.

„Také se často stává, že studenti zvyklí ze střední školy na TAPky do Domečku zprvu nechtějí. Bojí se, že jim bude chybět pospolitý rušný život. Brzy se jim tady ale zalíbí a zjistí, že pospolitost tu funguje taky, ale mají víc klidu pro sebe,“ říká Ivana Slámová. Ani se nedivím, že se někomu v Domečku rychle zalíbí. Pěkné místo, komorní atmosféra, stromy, zahrada, klidné venkovní posezení a ještě k tomu Vám ochotné dámy na požádání přinesou jídlo až z kuchyně. Podle mého názoru jde o nejkomfortnější ubytování v Jedli. Za což také místní obyvatelé platí o něco vyšší peníze.

Forma koleje se zrodila okolo roku 1994. Absolventi jedlárenského gymplu potřebovali ubytování i během svého studia na VŠ, ale na TAPkách nebyla kapacita. Proto se nastěhovali do druhého patra Staré budovy. Byly to trochu provizorní podmínky, kde se studenti dělili o chodbu s pracovníky administrativních kanceláří. Domeček v té době sloužil jako skladiště, působili zde také obuvníci a poskytoval jeden hostovský pokoj. V roce 2006 došlo k zásadní rekonstrukci a proměně do současného stavu.

Možná si říkáte, jaký je vlastně rozdíl mezi bydlením v Domečku a samostatným bydlením v garsonce na Rehapavilonu?  V garsonce můžete být sedm dní v týdnu a nemusíte být student. Také nemáte vychovatele a žádný oficiální časový režim. Pobyt trvá pouze jeden rok. V Domečku můžete být po celou dobu studia, musíte však každý rok předkládat potvrzení ze školy. Ubytování nefunguje v sobotu. Pokračuji v povídání s Ivanou Slámovou. „Je to tu opravdu moc pěkné, ale mrzí nás, některé detaily. Například pod linku v kuchyňce se nedá zajet s vozíkem. A taky nemůžeme celou kapacitu obsadit studenty na elektrických vozících. To bychom se tu nehnuli,“ posteskla si trochu vedoucí Domečku. Ta kuchyňská linka je opravdu zarážející a mrzí dvojnásobně, když jsou zde studenti vedeni k soběstačnosti. Vychovatelé jsou jim zde sice k ruce, ale do života studentů vstupují co nejméně. Občas přinesou již zmiňované pokrmy z jídelny, pomohou se společným vařením nebo zařizováním nějakých pochůzek. Studenti se rádi setkávají u jídla a povídají si. Program jim ale nikdo nepřipravuje. Většina se pozdě odpoledne vrací ze školy a věnuje se pak svým věcem. Hodně času tráví u počítače a učením. Někdo projevuje zájem o ruční práce ve spolupráci s dílnami.

Dříve nechodící studenty rozváželi do škol řidiči. Dnes už se víc rozmohly električáky, takže i vozíčkáři jsou daleko přepravně samostatnější. Kdo potřebuje, domluví si vlastní odvoz či asistenci. Běžný režim umožňuje vycházky do 23 hodin, ovšem jiný čas se dá předem domluvit. Většinou to ale prý studenti nevyužívají.

Řeknu upřímně, že dnešním studentům trochu závidím. Kdybych byl mimopražský vysokoškolák na vozíku, hned bych se v Domečku s chutí ubytoval. Na druhou stranu by mě teprve čekaly státnice, hledání práce a bytu. Což už mám naštěstí úspěšně za sebou, takže jim vlastně nezávidím. Ale přeji jim hodně úspěchu, ke kterému Jedle i skrze Domeček také svým dílem pomáhá.

Radek Musílek

poslední aktualizace 16.01.2012