Do všech koutů Jedle - 6. díl

Fyzioterapie

Jedním ze základních pilířů služeb v Jedli je komplexní rehabilitace. Ta je sice tvořena celým souhrnem různých disciplín, ale pro laiky a často i pro rodiče našich klientů znamená rehabilitace především fyzioterapii. Fakt, že naši žáci a studenti mohou chodit pravidelně cvičit, považujeme za samozřejmost, stejně jako vysokou profesionální úroveň našich fyzioterapeutek. Proto někdy nedoceňujeme o jaký nadstandard se jedná a jejich práci neprávem věnujeme málo pozornosti. V očích řady rodičů je přitom rehabilitace podstatnější než samotné vzdělávání ve škole. Rádi by povýšili Jedli na celoroční lázeňský pobyt. To však není z organizačních důvodů možné ani žádoucí.

Včetně vedoucí Aleny Váchalové tvoří fyzioterapeutický tým 7 pracovnic. Jejich hlavním sídlem je druhé patro „Rehapavilonu“ Na Topolce. Tady mají moderní vybavení včetně stropního závěsného zařízení pro nácvik chůze. Dále  různá šlapadla, zvedáky a polohovacích zařízení. Kromě toho využívají místnost na Nové budově a vodoléčbu v podobě bazénu, vířivky a dvou van s tryskami.  Jedna cvičebna je k dispozici i na Staré budově. V suterénu Rehapavilonu se skrývá další malý bazén, který využívá také výchova se Školním klubem.

Vedle klasického cvičení nabízí fyzioterapie také hippoterapii, konzultace a působení rehabilitačního lékaře Prof. Jana Pfeiffera. Ten je uznávanou kapacitou z Fakulty rehabilitačního lékařství. Desítky let jeho praxe představují bohatou studnici zkušeností.

Fyzio spolupracuje nejen uvnitř týmů v Jedli, ale dobrou radou může pomáhat i klientům našeho Speciálního pedagogického centra. Přímé rehabilitační služby poskytuje naším žákům a studentům, ale i obyvatelům Domečku na "Staráku“ a nájemníkům samostatného bydlení v garsonkách. To všechno přitom zdarma. Jedle přitom nemůže mít smlouvu s pojišťovnou, která by cvičení proplácela skrze veřejné zdravotní pojištění. Náklady tak hradíme z našeho rozpočtu. O to víc bychom si měli této služby vážit a docenit ji. Vždyť zdravotní pojišťovny by celoroční pravidelnou fyzioterapii v žádném případě nikomu nehradily.

Fyzioterapeutky si trochu posteskly, že se o jejich práci nikdo moc nezajímá. Maximálně rodiče, kteří by chtěli, aby jejich dítě mohlo cvičit víc a zlobí se, proč to nejde zařídit. Obvykle nejintenzivněji pracují s dětmi na prvním stupni ZŠ. Ty docházejí až čtyřikrát týdně, většinou však spíš třikrát. Stejně jako žáci druhého stupně mají cvičení povinné. Středoškoláci docházejí dobrovolně, nicméně i jim se všichni snaží vysvětlit užitečnost pravidelné rehabilitace. Jelikož už se u nich předpokládá větší samostatnost, mají fyzio jen jedenkrát týdně. Druhý stupeň ZŠ navštěvuje cvičení většinou dvakrát týdně. Ideální je přitom cvičení v blocích, kdy žák přichází na hodinu logopedie, hodinu ergoterapie a hodinu fyzioterapie. Odpadá tím neustále přecházení z budovy do budovy, které pracovnice dost zdržuje. Ze školy je to sice jen kousek, ale když se sečtou všechny ty cesty, převlékání, svlékání a čekání na výtah, dostanete slušnou časovou prodlevu. Bohužel ulehčit práci jim v tomto smyslu může jen jeden asistent, často si pro své malé cvičence chodí samy.

Pracovní den zažíná oficiálně v 8.00 a končí kolem 16.30. Středoškolákům se však někdy vychází vstříc nabídkou cvičení v 7.00, aby zájemci z jejich řad mohli dorazit ještě před začátkem vyučování. Někdo chodí naopak odpoledne. Kupodivu není málo těch, kdo si přivstanou. Celkově je docházka středoškoláků slušná, přestože se ani se „neulejí“ ze školy. Tuto výsadu má jen základka. Podle „rehabek“ chodí děti rády nejen kvůli absenci ve výuce, ale i proto, že mnohým přináší cvičení fyzický a sociální kontakt, který se jim líbí. Těžké je přitom sestavit harmonogram pro všechny, aby příliš nechyběly na hlavní vyučovací předměty. Učitelé se sice občas ozvou, ale o zásadní kolizi se nejedná. Otázka, co je pro které konkrétní dítě užitečnější, se nabízí sama.

Pokud je někdo např. po operaci, Jedle mu dokáže nabídnout jeden měsíc intenzivnější rehabilitace. Ovšem jak už bylo řečeno, nejsme lázně a jejich roli nemáme v úmyslu suplovat. Na hippoterapii se jezdí od března do listopadu dvakrát týdně, pokud ji předepíše lékař. Koně jsou k dispozici v Toulcově dvoře nebo v Ohrobcích (od září 2010). Jeden klient pokaždé absolvuje 20-30 minut jízdy. Běžně se platí 160 Kč za osobu, ale naše děti mají vše zdarma.

Fyzioterapie s ergoterapií (patří pod společnou vedoucí) také výrazným způsobem pomáhají při výběru vhodných kompenzačních pomůcek. Špatně zvolený vozík může napáchat víc škody, než by se mohlo na první pohled zdát. Naštěstí tu máme dámy, které dokážou dobře poradit uživatelům, kteří si myslí, že vrcholem funkčnosti je pěkná barva rámu.

Když se ptám na hlavní důvody, proč pracují právě v Jedli, „rehabky“ svorně odpovídají, že se jim líbí prostředí, atmosféra i vybavení. Hlavní výtky naopak směřovaly směrem k organizaci přesunu dětí. Z pohledu fyzioterapie považují přechody mezi budovami za nešťastné. A pokud jde o profesní přání, tak zaznělo postesknutí, že nemají možnost pracovat s úplně nejmenšími dětmi, protože v předškolním věku jsou pokroky v rehabilitaci nejviditelnější.

Tak a teď milé kolegyně a kolegové vstaňte od toho počítače a protáhněte si záda, která si ničíme sezením i zvedáním klientů. Nebo už používáte zvedák? Výborně, pak nebyla školení o jejich používání zbytečná práce našich milých fyzioterapeutek!

Radek Musílek

poslední aktualizace 16.01.2012