Do všech koutů Jedle - 5. díl

Školní klub

V nejvyšším patře, u samotné střechy našeho Rehapavilonu, sídlí Školní klub. Dalo by se říct na půdě, kdyby tam ovšem něco takového bylo. Prosklený strop, barvy a útulná zákoutí mají k obvyklé atmosféře zaprášeného podkroví hodně daleko. Světla a tepla je tu někdy dokonce tolik, že se obyvatelé klubu chrání klimatizací a rafinovaným systémem elektronických rolet. Jestli tedy půda, tak spíše kouzelná. Alespoň pro děti, které sem chodí.

Fungovaní má jasná pravidla, která stanovuje řád. Školní klub spadá pod vedoucího výchovy na Topolce Mgr. Petra Hrubého. S vedením klubu mu pomáhá Jan Mejsnar. Provozní doba je v pondělí až čtvrtek 11.30-17.00 h., v pátek pak 11.30-16.00 h. ve dny, kdy je v chodu škola JÚŠ. Řečeno suchou mluvou předpisů, pro externě docházející žáky (nejsou u nás ubytováni) se zde „realizuje výchovná, vzdělávací a zájmová činnost mimo vyučování, a to formou příležitostné, pravidelné a spontánní vzdělávací, rekreační a zájmové činnosti.“ Kdyby mě někdo zval na něco takového, asi bych s díky odmítl. Jenže ve skutečnosti se za tím skrývá spousta her, zábavy a dobrodružství. Tedy kromě těch případů, kdy se někdo s vychovatelem učí. To je určitě nuda vždy a všude. V klubu k tomu dochází zcela ve výjimečných případech, pouze tehdy, pokud se na tomto dohodne tým kolem žáka a pokud to kapacita zaměstnanců umožňuje. Jelikož, jak již bylo řečeno, všichni z klubu odcházejí odpoledne domů, s dětmi se jako všude jinde učí rodina. 

Abych byl konkrétní, co všechno se v klubu děje. Když jsem se přišel podívat já, tak se odpoledne teprve rozjíždělo. Přišlo prvních šest dětí. Někdo si kreslil, jiný si chtěl povídat, tři kluci se stranou od dospělých pošťuchovali a váleli se po sobě v měkkých polštářích. Podle vychovatelů naprostý „klídek“. Na můj vkus bylo rušno tak akorát. Až sedminásobný přírůstek o několik desítek minut později mezi 13. a 14. hodinou jsem si nechtěl ani představit. Všichni pohromadě ale jednu činnost zpravidla neprovozují, vzhledem k věkovým rozdílům a typům postižení to vlastně ani není možné. Pracuje se tedy ve skupinkách. 

Klub obvykle nabízí tyto kroužky nebo činnosti: Atletiku Bocciu Florbal Fotbal Hipoterapii Lezeckou stěnu – ten, kdo to fyzicky zvládá, může dojíždět na „horolezení“ do Mamuta v Holešovicích Místnost snoezelen – individuálně dle možností, jde o specificky vytvořené prostředí pro účely senzorické stimulace, relaxace a prožití osobní zkušenosti Muzikoterapii Plavání Počítače – individuálně dle možností Reiki - individuálně dle možností, léčitelská metoda vycházející z východních filozofií Rehabilitační bazének Vaření Výtvarnou činnost Zahrádkaření - individuálně dle možností

Nepravidelné aktivity: Kino Módní přehlídky Noci v klubu – velmi populární a romantické. Děti hrají bojovku i další hry a v klubu pak přespí. Výlety Návštěva Aquaparku Plánuje se prodloužený víkendový pobyt v táboře na Bukové

Některé akce se pořádají společně s kolegy, kteří pracují na Topolce, někdy Topolka přímo se svojí akcí vyrazí do prostor klubu – např. se svým filmovým klubem.

Některé výše uvedené aktivity se provozují ve spolupráci i s dalšími úseky Jedle - s ergoterapií, fyzioterapií, školou nebo sportovním klubem. Napojení na tyto i ostatní části Jedle si vychovatelé většinou pochvalují. Pokud něco neklapne, snaží se řešit věci především s lidmi, jichž se to týká. Občas jim přibude posila v podobě dobrovolníků. Ti však často záhy odpadnou, protože zjistí, že měli jiné představy. Práce je nezřídka náročná. Může se jednat rovněž o studenty, kteří po uplynutí praxe odejdou. Vítaní jsou tedy hlavně lidé, kteří třeba nemohou tak často, ale o to pravidelněji a dlouhodoběji docházejí. Tak jako momentálně tři dámy.

V klubu je třeba vše dobře koordinovat, pracovníci se starají o děti od konce školního vyučování. Mají na starosti mimo jiné i veškeré pečovatelské úkony, od pomoci s krmením přes toalety až po případnou výměnu plen. Často se jedná o logisticky náročnou činnost. Vyučování končí žákům v různých časech. To se kombinuje s nutností převozů mezi budovami, zajištěním oblékání ve školní budově a svlečením na Topolce. Shánění nepodepsaných věcí, které se třeba během dopoledne svévolně „rozutekly“, je prý někdy opravdová radost… Protože vychovatelé v jednu chvíli dělí své síly na čtyři části – žáci obědvají, někdo přejíždí a obléká se, někdo je převážen na jiné místo, někdo je již v klubu, mají všichni zúčastnění o zábavu postaráno.

Uspořádání je proto následující – každý vychovatel má v jídelně na starosti konkrétní děti. Dle dohody poskytují v případě potřeby výjimečně i základní dopomoc těm, kteří nejsou přihlášeni do školního klubu, ale chodí do odpovídajících školních tříd. Záleží však na momentálních možnostech. Navíc si v takových případech musí případný zájemce o pomoc aktivně říct. V samotném klubu se pak vychovatelé nesoustředí na činnosti striktně podle skupin, ale spíš podle svého talentu. Jedním z nejtěžších úkolů je uhlídat děti z nižších ročníků, které si chtějí společně hrát v herně. V této činnosti se střídají všichni pracovníci.

Vychovatelé z klubu pak v rámci fondu své pracovní doby vypomáhají při dlouhých službách na Topolce. Dobré komunikaci a přátelským vztahům napomáhá to, že tvoří s dalšími kolegy jednu skupinu. Dlužno dodat, že do jejich náplně práce patří i účast na ranních a víkendových službách.

Práce vychovatelů je bezpochyby náročná. Přesto k velké fluktuaci z tohoto důvodu nedochází. Nejspíš mají svou práci opravdu rádi. Především samotné děti a mladé lidi, o které se starají. Podle mých informací děti často nechtějí domů a občas se mračí na rodiče, že přišli moc brzy. Ostatně odborník by asi řekl: „Kam spěchat? Pobyt ve volném čase mezi svými vrstevníky je důležitou zkušeností pro orientaci v budoucím životě!“

Autor: Radek Musílek
Mediální koordinátor JÚŠ

poslední aktualizace 11.04.2011