Do všech koutů Jedle - 3. díl

Ambulantní část SPC pracuje se žáky a studenty s tělesným postižením ve věku od 3 do 26 let, kteří jsou zařazení do běžných škol. Často se  říká, že jde o „integrované děti.“ V současnosti se jedná o přibližně 200 aktivně zapojených dětí a mladých lidí z Prahy a Středočeského kraje. Vzhledem k organizačním změnám byl zastaven příchod nováčků mimo Prahu, takže postupně nejspíš zůstane pouze klientela z hlavního města. Dalších 149 lidí patří mezi tzv. pasivní klienty, se kterými delší dobu nedošlo k žádnému kontaktu.

Práce našich kolegyň z ambulantní části SPC spočívá především v poradenské a diagnostické činnosti. A vzhledem k vysokému počtu dětí, které mají na starosti, se rozhodně nenudí. Každé pondělí se sejdou a rozdělí si úkoly na následující týden. Dva až tři dny věnují vyšetření nových nebo stávajících klientů, další dva až tři dny objíždějí jednotlivé školy, kde mají někoho na starosti. Vzhledem k tomu, že Středočeský kraj má na výšku i na šířku téměř 150 kilometrů, posuďte sami, kolik času jim často zabere jen cesta. Kromě toho ještě píší posudky, svolávají pracovní týmy kolem klientů, tvoří databáze a neustále někam telefonují  nebo něco zařizují.

Mgr.  Markéta Benoniová – speciální pedagog, vedoucí ambulantní části SPC

PhDr. Dušana Chrzová, Ph.D. - speciální pedagožka

Kromě toho ve všech školách šíří dobré jméno Jedle, protože tam přicházejí jakožto kapacity z nejerudovanějšího pracoviště svého druhu u nás. To jsem si nevymyslel  v rámci propagandy tiskového mluvčího. Takhle nás opravdu většinou v běžných školách vnímají. A z jejich pohledu nepřichází někdo z SPC, ale prostě „lidi z Jedličkárny.“ Za takovou reprezentaci patří dámám velký dík. Zároveň se můžeme pochlubit, že naše SPC vlastně bylo průkopníkem služeb pro integraci lidí s postižením v ČR. Dnes už nejsme jediní, ale troufám si tvrdit, že jsme pořád nejlepší! Alespoň podle toho, co jsem měl možnost vidět a slyšet.

O služby našeho SPC může požádat škola, do které dochází někdo s tělesným postižením, někdo z odborníků starajících se o takové dítě nebo přímo jeho rodina. Obvykle tak učiní škola, ovšem to rodinu nijak nevylučuje z dalšího dění. Naopak, naše odbornice se snaží rodinu co nejvíce zapojit. Bez její spolupráce je úspěšné zapojení v běžné škole prakticky nemožné. Navíc musí oficiálně se spoluprací souhlasit. Nikdy se prý nestalo, že by rodina spolupráci odmítla. Všichni si dobře uvědomují, že naše SPC jim přináší nenahraditelnou pomoc.

Ta pomoc spočívá především v tom, že naše dámy z SPC vědí, jak na věc. Na základě vstupního vyšetření identifikují individuální potřeby dítěte (nebo dospívajícího studenta). Pak začnou systematicky připravovat úspěšné zapojení do kolektivu a studia na běžné škole. Pracují se samotným žákem, jeho rodinou, pedagogy i spolužáky.  Poradí vhodné postupy, metody i pomůcky a odkáží na další potřebné odborníky např. z řad ergoterapie, fyzioterapie atd. Vytvoří tak kolem každého klienta integrační tým, podobný těm našim uvnitř Jedle.

Nejvíc práce je přitom na počátku studia nebo při změně školy. Ať už se jedná o přestěhování či přechod na vyšší stupeň. Obvykle totiž naše ambulantní část SPC provází dítě od ZŠ až na školu střední, případně vysokou. Tam sice existují vlastní poradenská centra po studenty s postižením, nicméně má-li dotyčný zájem o pokračování spolupráce s SPC, nikdo ho neodmítne.

Mgr. Jana Londinová - speciální pedagožka na pozici sociální pracovnice

Mgr. Jitka Záhorská - psycholožka

Určitě se nabízí otázka, jestli není vlastně trochu protichůdné, když uvnitř speciální školy existuje oddělení, které se věnuje integraci potenciálních klientů do běžných škol. Podle Markéty Benoniové to tak vůbec není. „Problém nestojí tak, jestli je jedno, nebo druhé dobré, či špatné. Podstatné je, aby existovalo oboje a všichni měli možnost volby. Lidé z běžných škol mohou přicházet k nám a využívat naše služby. Naše děti mohou zase odcházet po čase do běžných škol. To je přece úžasné, když to funguje, ne? Jedle je tu pro všechny a funguje jako jistota, pojistka a zázemí.“

Když se pak nakonec ptám, co je na práci nejvíc těší, všechny dámy odpovídají vesměs podobně. Jejich práce má viditelné výsledky. Mohou být tvůrčí a pozorovat pokroky každého človíčka, který začínal jako vyjukaný prvňák a dnes je třeba sebevědomý gymnazista. Nejvděčnější jsou přitom prý mimopražské rodiny, protože nemají takové možnosti a za každou pomoc jsou rády. Nezbývá tedy než popřát co nejvíc těch vděčných, úspěšných a především spokojených!