Jedličkův ústav a školy ilustrace Jedličkův ústav a školy – kvalitní bezbariérová škola, která ucelenou rehabilitací připravuje děti a mládež s tělesným postižením k integraci do života. logo Praha
Jedličkův ústav a Mateřská škola a Základní škola a Střední škola, V Pevnosti 4, 128 41 Praha 2,
tel.: 241 083 233, e-mail: jus@jus.cz, IČO: 70 87 31 60
ilustraceO nás
ilustraceAktuality z Jedle
ilustraceNaše služby
ilustraceBezbariérové školy JÚŠ
Projekty a pravidelné aktivity
Centrum služeb Vyšehrad
Pronájmy volných prostor
Výběrová řízení a pracovní příležitosti
Podporují nás
Kontakty
100 let Jedličkova ústavu
Fotogalerie
Objednávání jídel
Mapa stránek

Jiří Jakl

Jirka Jakl je vozíčkář, který část svého života strávil v Jedličkově ústavu a školách. V únoru 2009 obhájil diplomovou práci a udělal státnice na Matematicko-fyzikální fakultě University Karlovy v oboru Informatika – Datové inženýrství. Teď je z něj pan magistr, i když tento titul prý bude používat až po červencové promoci v aule staroslavného Karolina.

 

Jak dlouho jsi chodil do Jedle?

Jé, tak to bylo dlouho! Nejprve půl roku do školky, pak základní devítiletá škola a ještě čtyřleté gymnázium, tak jestli se někomu chce, může si to sečíst.

Když jsi navštěvoval naše gymnázium, nebál ses, že se z něj bude hůř dostávat na vysokou školu?

O přijetí jsem se ani tak nebál, protože jsem předpokládal, že půjdu, díky prospěchu, bez přijímaček. Ale spíš jsem pak nevěděl, jak uspěji, protože mi chybělo srovnání.

A jak to nakonec ve výsledku vypadalo? 

Myslím, že celkem normálně. Samozřejmě to bylo těžké, jenže v prváku na vysoké to má těžké každý. Nedokážu říct, jestli to bylo těžší, protože jsem šel z Jedličkárny. Každopádně i ostatní spolužáci zažívali pocit překvapení. Byl to totiž velký rozdíl oproti střední škole. No a někdo se s tím nějakým způsobem popasoval a jiný zase ne.

Je vidět, že ty ses s tím popasoval úspěšně! Chceš studovat dál?

Docela vážně o tom uvažuji. Pochopitelně ve stejném oboru.

A přemýšlíš i o svém budoucím uplatnění?

Všechno záleží na tom, jestli se opravdu rozhodnu pokračovat. Teď zatím doháním věci, které jsem plánoval už během studia a nebyl na to čas. Ale jestli myslíš nějakou práci, tak tu zatím žádnou definitivní nemám. Mám jisté plány, které se však předem neprozrazují!

Tak prozraď alespoň nějaký vysněný cíl…

Tím bylo hlavně úspěšně vystudovat. A teď bych se chtěl nějak normálně živit. Pořád ale stojím před tím rozhodnutí, jestli dál studovat nebo už pracovat. Nejsem na tom totiž tak dobře, abych mohl pořádně zvládat obojí.

Co konkrétně s touhle školou vlastně můžeš dělat?

Řekl bych, že se to pohybuje od nějakého programování, až po nějaké programování (smích). Tak vážně. V tomhle oboru se dá živit i teoretickou prací. Ale těžko se mi to vysvětluje. Každopádně škola nikoho sama o sobě pro práci nevybaví. Ta dokáže dát jen nějaké penzum informací a základy, se kterými se každý musí naučit pracovat a ještě je doplnit. Určitě tedy nebudu třeba zahradník. Uplatnění budu hledat někde v oblasti programovaní, prací s databázemi…prostě zpracovávání informací.

Preferoval bys práci z domova?

Tak doma by to určitě bylo pohodlnější. A přivítal bych to i ze zdravotních důvodů. Kdyby nebylo zbytí, asi bych i někam jezdil, ale určitě ne na 8 hodin, 5 dní v týdnu. Ostatně i školu jsem měl rozloženou, abych to zvládal.

Jak to vlastně při Tvém studiu technicky fungovalo? Myslím tím přepravu, asistenci atd.

Měl jsem štěstí na lidi a také na to, že jsem zastihl dobu, kdy už tyhle věci začínaly fungovat. Nejprve mi pomáhala Nadace JÚ (www.nadaceju.cz). Později dopravu zajišťovalo o. s. Borůvka (www.osboruvka.cz) a asistenci o. s. Asistence (www.asistence.org). Finančně mi pomáhala Nadace JÚ a Konto Bariéry. Nejméně první dva roky jsem navštěvoval hodně bariérové budovy fakulty. Pak teprve přišla přestavba, která mi vše ulehčila. Navíc dnes již poskytuje pomoc handicapovaným studentům i samotná UK.

Řekl bys, že studium pro Tebe kvůli tomu bylo náročnější než pro ostatní spolužáky?

Tak samozřejmě byly nějaké komplikace navíc, ale s těmi člověk musí přece počítat dopředu, ne? Když od základky špatně píšu, tak se pak přece nebudu na vysoké divit, že mám problémy se zápisky. Ty problémy si člověk už přináší a zná své limity, vždyť už není dítě.

Jaké jsi měl vztahy se spolužáky?

Problémy nebyly žádné. Mám odtamtud pár známých, jsem s nimi v kontaktu, ale zase nějak intenzivně se naše životy neprotínají. Já na tohle moc nejsem.

Nebyli překvapeni, že jsi studoval v Jedli?

Já jsem necítil nějakou potřebu se s nimi o tomhle bavit. Určitě jsem si nestoupl do dveří a neřekl: „Dobrý den, já jsem z Jedličkárny!“

Myslím to tak, jestli na to někdy nepřišla řeč? Lidé si myslí, že v Jedli jsou mentálně postižení… A najednou někdo odtamtud studuje MATFYZ!

Podle mě si tohle lidé myslí o invalidech obecně, takže to není žádné privilegium Jedličkárny. Ale přímo ve škole jsem se s těmihle předsudky nepotkal.

A co pozitivní diskriminace od učitelů? Nepocítil jsi jí někdy?

O tom jsem raději nikdy neuvažoval. To bych se nikam nedostal. Někdy může mít člověk pocit, že na něj byl učitel hodnější, ale to se stává i zdravým studentům. Doufám, že mě takhle nikdo nepomáhal, protože to by pak bylo všechno na nic. Občas jsem sice potřeboval individuální přístup při plnění povinností, nebylo to ale často a doufám, že požadavky byly stejné jako u ostatních studentů.

Při hledání pracovního místa bys pozitivní diskriminaci taky odmítal?

Nejsem její příznivec ani v tomhle případě. Protože to si člověk potom té práce neváží. Má pocit, že ho někdo někam dostrčil, a ne že si to vydobyl vlastními schopnostmi. Třeba je takhle někdo spokojený, ale to rozhodně není můj případ.

Ještě mi na závěr řekni, jaký je Tvůj vztah k Jedli dnes?

Já obecně nikam moc nechodím, takže ani tam. Nebyl jsem u vás několik let. Uvažoval jsem nad tím, ale zatím to nebylo nějak aktuální. Hlavně ale nemůžu mluvit o vztahu k Jedli, protože ten můžu mít jedině k lidem.

 

Díky za rozhovor!

Radek Musílek




poslední aktualizace 26.02.2010

nahoru