Jedličkův ústav a školy ilustrace Jedličkův ústav a školy – kvalitní bezbariérová škola, která ucelenou rehabilitací připravuje děti a mládež s tělesným postižením k integraci do života. logo Praha
Jedličkův ústav a Mateřská škola a Základní škola a Střední škola, V Pevnosti 4, 128 41 Praha 2,
tel.: 241 083 233, e-mail: jus@jus.cz, IČO: 70 87 31 60
ilustraceO nás
ilustraceAktuality z Jedle
ilustraceNaše služby
ilustraceBezbariérové školy JÚŠ
Projekty a pravidelné aktivity
Centrum služeb Vyšehrad
Pronájmy volných prostor
Výběrová řízení a pracovní příležitosti
Podporují nás
Kontakty
100 let Jedličkova ústavu
Fotogalerie
Objednávání jídel
Mapa stránek

Antonín Herrmann

Osobnost mezi námi – Antonín Herrmann

Mgr. Antonín Herrmann je ředitelem našich škol. 27. 1. 2009 usedl do studia Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, kde si o své práci v Jedličkově ústavu a školách povídal s Janou Klusákovou. Záznam rozhovoru pro pořad SOS najdete na adrese:
http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/?p_po=4019

Pokud si něco o panu Herrmannovi ale chcete raději přečíst, tak na podobné téma si s ním povídal kolega Radek Musílek. Jejich rozhovor Vám teď přinášíme!

Antonín Herrmann u nás pracuje od roku 1973, kdy se hlásil na psychologii a potřeboval získat nějakou praxi. Nastoupil tedy jako sanitář. Ke kýženému cíli mu to sice nepomohlo, ale přesto se vrátil i po vojně. Prý mu děti psaly hezké dopisy a dokonce přijely na několik návštěv. Tak začala jeho dráha vychovatele. Během ní vystudoval na vysoké škole speciální pedagogiku. Po roce 1989 se přiklonil k učitelské profesi, které se věnuje dodnes. A jak sám říká, je nakonec rád, že není psycholog, ale pedagog.

 

Za ta léta prošla Jedlí dlouhá řada dětí, mezi nimi i já. Ze školních let si pana ředitele pamatuji jako vysokého usměvavého člověka, ke kterému dítě z vozíku vzhlíželo se zakloněnou hlavou. Nic z toho se vlastně nezměnilo, i když dnes už nejsem jeho žák, ale profesní kolega.

 

Napadlo tě na začátku působení v Jedli, že tu budeš i za 36 let?

Tak to mě určitě nenapadlo! Bylo mi asi dvacet let a vůbec jsem nedokázal odhadnout další vývoj. Říkal jsem si, že je to tu docela fajn, pár let zůstanu a uvidím, co život přinese. Nakonec jsem tu vyrostl, zdomácněl, zestárnul a dá-li pánbůh, už tady zůstanu.

Jak se během té doby Jedle změnila?

Určitě hodně. Původně tu byla jen jedna budova se základní školou. V 70. a 80. letech bylo všechno takové smutnější a šedivější než dnes. Měli jsme jen jeden výtah, který byl často porouchaný, takže děti někdy lezly po schodech. Do čtvrtého patra se vozíčkáři nedostali vůbec. Učebny byly hned vedle internátních pokojů, takže některé děti si ze třídy chodily na pokoj pro zapomenuté pomůcky. V podstatě celý den nemusely opustit budovu. Přestože tehdejší podmínky se s dnešními vůbec nedají srovnat, nebyla to žádná katastrofa a panovala tu příjemná atmosféra.

Povídáme si spolu pod portrétem zakladatele ústavu profesora Jedličky, který chtěl děti připravit na běžný život. Dařilo a daří se nám tenhle cíl stále naplňovat?

Dříve to bylo těžké třeba v tom, že na umístění existoval pořadník, ve kterém jste mohli být i 7 let! Dítě často mezitím čekalo ve všelijakých podmínkách. Pokud se k nám dostalo, tak to bylo jen částečné vítězství, protože po vystudování školy zase nemělo zaručenu žádnou návaznost. Dnes máme tranzitní program nebo podporované zaměstnávání, které pomáhá v profesní přípravě a většímu kontaktu s praxí.

S jakými výsledky?

To je jiné u každého člověka. Podle mě je stále málo příležitostí pro lidi, kteří jsou omezeni nejen pohybově, ale i mentálně či intelektově.

Takže pokud se nejedná o člověka s kombinovaným postižením a je to studijní typ, tak není problém?

Tak to opravdu takový problém není, protože většinová společnost si představuje právě „pouze“ vozíčkáře, který všechno zvládá sám a obslouží se po všech stránkách. Na takové lidi se zaměstnavatelé sami ptají a nabízejí pro ně místa. Ale takových žáků máme jen omezený počet. V současnosti k nám chodí především žáci, kteří mají problémy uplatnit se kdekoliv jinde. Ty děti, které zvládají běžné nároky, jsou většinou integrovány. K nám se obvykle dostanou jedině, pokud začne něco „skřípat“.

Je studijní nabídka Jedle dostačující?

Ze středních škol tu máme gymnázium a sociálně správní školu, což jsou maturitní obory, dvouletou obchodní bez maturity a praktickou školu - bohužel jiná než dvouletá už dnes není. Nabízíme i učňovské obory knihař, obuvník, švadlena. Tahle škála je podle mě dostačující, protože jsou ještě další školy, kam mohou naši klienti docházet a my jim třeba stále zajišťujeme ubytování. Ale přestože jsou takové možnosti, stále existují absolventi, kteří prostě neseženou vhodné zaměstnání a zůstávají doma s rodinou nebo jen docházejí do chráněných dílen, a to dokonce pouze na některé dny v týdnu.

Jak ještě můžeme pomáhat v hledání vhodného uplatnění?

Během studia absolvují žáci praxe v různých zaměstnáních nebo zařízeních. Pokud jsou šikovní, mohou si i takto najít místo. Pro radu se mohou obrátit na výchovného poradce nebo na sociální pracovníky z našeho speciálního pedagogického centra.

Jakou roli v tom celém procesu cítíš ty coby ředitel školy?

Já si na tom ředitelování moc nezakládám, ale jsem tady rád. Baví mě sledovat znatelné pokroky nebo když přijdou bývalí žáci a po letech zjistím, že mají rodinu, dobré zaměstnání a jsou spokojeni. Někdy si naopak přijdou postěžovat, že se jim zrovna nedaří, tak se s nimi snažím všechno probrat. I to dělám rád.

Jak bys zhodnotil roli rodičů u postiženého dítěte? Nepečují o své potomky až příliš?

Jsou rodiče a rodiče. Jedni své dítě hrozně protežují, umetají mu cestičky a chtějí pro něj co nejsnazší život. Druhý extrém jsou rodiče, kteří své dítě buď zcela opustí, nebo nad ním zlomí hůl a věnují mu jen minimální nutnou pozornost. Nejlepší je pochopitelně nějaká zlatá střední cesta. Rodiče by měli být připraveni, že se svému dítěti budou muset stále věnovat i s určitým sebezapřením, ale zároveň si uchovat odstup a nadhled. Musí si uvědomit, že i jejich dítě jednou bude nezávislá bytost, která se o sebe bude muset umět v rámci možností sama postarat.
Hodně velké trauma cítím u rodičů těžce postižených dětí. Trápí je otázka, co bude s naším potomkem, až tady my nebudeme? Považuji za nutné, aby se těmto lidem někdo detailně věnoval. Jestliže se staráte o dítě 24 hodin denně a víte, že to bude nutné po celou dobu jeho života, vzniká velmi specifické pouto, které se jen těžko vysvětluje. Proto by mělo existovat zařízení pro společný život rodičů a těžce postižených dětí. Jakési otevřené domy s pečovatelským zázemím, kde by děti dospěly a rodiče zestárli bez obav o to, že jejich dítě zůstane bez pomoci. Současný stav silných obav z budoucnosti těžce postižených dětí nepovažuji za dobrý. Vede to k tomu, že takoví rodiče se do posledních sil zcela obětují.
Na druhou stranu nevím, jestli by takové zařízení v praxi nebylo naprosto zoufalé. Určitě bych to ale zkusil. Nicméně tohle se určitě netýká Jedličkova ústavu, protože jsme vzdělávací zařízení a moje vize je z oblasti sociálních služeb.

Vzpomeneš si na nějaké žáky, kteří prošli tvýma rukama a dnes jsou to úspěšní a známí lidé?

Určitě máme několik absolventů, kteří jsou podle mého významnými lidmi. Nevím, jestli můžu takhle jmenovat, ale vzpomínám si například na Tomáše Cikrta, dnešního mluvčího Ministerstva zdravotnictví. Dále Jiří Tráva, který také svého času pracoval jako mluvčí vlády Josefa Tošovského, Iveta Pešková, předsedkyně o. s. Prosaz nebo Josef Selichar, který vlastní prodejnu kompenzačních pomůcek a zaměstnává několik našich absolventů. Asi bych měl jmenovat i tebe, Radku (smích), protože jsi do Jedličkárny chodil, teď tady učíš, moderuješ na Radiožurnálu a píšeš do Můžeš. Ale určitě jsem ještě na někoho zapomněl, za což se omlouvám.

Jsou studenti, kteří se sem vrátili jako zaměstnanci? (Tedy mimo mě)

Máme tu takové a mě se líbí, že tihle lidé našli cestu zpátky. V té pubertě všichni vykřikují, že už toho tady mají dost a už aby „vypadli z boudy“. Možná to bude znít pateticky, ale je hezké, když člověk časem zjistí, že to tu nebylo tak hrozné a rozhodne se prostřednictvím svého umu něco vrátit. Pro mě je to až dojemné.

Dnes má Jedle řadu budov kolem Vyšehradu a žáci už nechodí z postele přímo do třídy. Naopak se musí i v dešti přemisťovat mezi jednotlivými objekty, což se mi jako vozíčkáři zdá dost nepříjemné, je tohle správná cesta směrem k životní realitě?

Určitě, protože bylo velmi nezdravé, když člověk dříve nemusel vystrčit nos z budovy. Všichni někdy musíme ven, což nám jedině prospěje. Jakékoliv uzavření, ať již v ústavu nebo ve vlastním bytě, vede jedině k depresím. V běžné populaci přece všichni někam chodí, do školy, na nákup, do práce, málokdo přece pracuje přímo doma.

Jedle se snaží být otevřená okolnímu světu, takže třeba její hřiště běžně využívají děti z okolí. Chodí sem zdraví žáci i do školy?

Můžeme mít až 25 % dětí či studentů bez postižení. Několik takových tu je, ale často jsou zdraví jen na první pohled. Málokdo sem přijde jen tak, většinou to má nějaký důvod. Obvykle se jedná o lidi, kteří měli na běžné škole sociální či vztahové problémy, a tak hledali místo s menším kolektivem a komornější atmosférou. Vyučující mají prostor k individuálnímu přístupu, mezi všemi lidmi tady jsou mnohem užší kontakty, než bývá ve škole obvyklé. Zároveň máme o klientech mnohem lepší přehled.

Říkáš, že jen tak by se sem asi nikdo zdravý nehlásil. Jak je to tedy podle tebe s obrazem Jedle v očích veřejnosti?

Jedličkův ústav má určitě dost velké jméno. Naštěstí se to dnes již trochu posunulo do jiného významu. Před lety jsem slyšel na dětském hřišti neurvalého tatínka, jak na svojí dceru křičí: „Seš blbá, půjdeš do Jedličkárny!“ Tak tohle už snad vymizelo, přesto jsem se zcela nedávno setkal s učitelkou, která se hodně podivovala, že zde máme gymnázium a ještě jeden maturitní obor.

Co když před někým řekneš, že tu pracuješ, jak se na to tváří?

Když jsem před třiceti lety studoval, tak i na speciální pedagogice byly kolegyně, které tvrdily, že by mezi postiženými dětmi nevydržely, protože by je hrozně litovaly. Dnes už jsou lidé zvyklejší, takže takové reakce už naštěstí neregistruji. Ale stejně to asi zcela nevymizelo, většinová společnost nemá představu o místních poměrech a každodenním životě. Stále panují zkreslené představy.

Díky za rozhovor!
Autor: Radek Musílek




poslední aktualizace 26.02.2010

nahoru