V kavárně na zkušenou

Radek Musílek: Jak jsem se stal kavárníkem

Tréninková TaKavárna Jedličkova ústavu a škol

Naše TaKavárna je důkazem, že Jedle není jen o vzdělávání a ucelené rehabilitaci pro mladé lidi s tělesným postižením. Nabízí příjemné posezení pro naše klienty, rodiče, zaměstnance, ale i pro všechny lidi z okolí. Oblíbeným místem dostaveníček se stala především pro maminky s malými dětmi, o čemž pravidelně svědčí dlouhá řada kočárků zaparkovaných před vchodem.
   V zákulisí příjemné kavárenské atmosféry se přitom nenápadně odehrává další důležitá aktivita Jedle – příprava na budoucí samostatný život. TaKavárna je totiž zároveň tréninkovým pracovištěm, kde obsluhují mladí lidé s tělesným postižením. O celém tomhle projektu jsem si povídal s jeho duchovní autorkou a zároveň hlavní realizátorkou Andreou Šváchovou. Ta mi však nejprve nabídla, abych si práci za pultem sám vyzkoušel. A byl to skvělý nápad, protože jsem se pak mnohem lépe vžil do pocitů zaučované obsluhy.

Jak jsem se stal kavárníkem

Začalo to vlastně už samotným příjezdem do práce. V Jedli pracuji šestým rokem, prostředí i lidi znám velmi dobře, pracovní poměr pro mě není žádná novinka a přesto mi ten dopolední příjezd připadal něčím jiný. Jako bych šel skutečně poprvé do nové práce. Ten pocit byl  vzdálený stresu či napětí, ale trocha toho očekávání se kdesi uvnitř ozývala a vybavily se mi moje opravdové začátky v zaměstnání. Hned bylo snazší představit si rozpoložení člověka na vozíku, který právě skončil školu, nikdy nikde nepracoval a teď najednou má obsluhovat pod časovým tlakem spoustu lidí. Jaké to asi bude? Ještě by se slušelo poznamenat, že i já jsem od narození vozíčkář, takže moje zapojení do práce za okénkem bylo v tomhle ohledu zcela regulérní a nešlo o nějaké „jako“.
   Popravdě řečeno, byla to výhoda. Kdybych se měl kromě přípravy nápojů a ovládání registrační poklady ještě zároveň učit manévrovat s vozíkem, už by toho bylo asi moc najednou. I takhle mi dohodnuté čtyři hodiny zácviku bohatě stačily.
   Andrea mě seznámila s mými parťáky Ivošem, Míšou a Luckou, kterým touto cestou děkuji za trpělivost. Začal jsem u pokladny. První problém byl, že jsem na ní neviděl tak, jak bych si ideálně představoval. Moje námitky Andrea vlídně přijala, ale hned mě neméně vlídně řekla, že holt musím najít nějaké řešení, protože jinak to nejde. Přesně takhle učí své zaměstnance s tělesným postižením pracovní realitě v nechráněném prostředí. Okolí se nebude přizpůsobovat vám, ale vy sami musíte umět najít řešení. Smířil jsem se tedy, že tlačítka na kase budu „studovat dálkově“ v lehkém předklonu.
   Začali chodit moji první zákazníci. Jednotlivé položky nabízeného sortimentu jsou sice na tlačítcích uvedeny slovně, takže jsem se nemusel učit ceny, přesto jsem docela tápal. Kolegyně Míša mi naštěstí během přípravy objednaných nápojů stačila ještě radit, kde mám hledat tu podle mého názoru „zatracenou koblihu“. Trapné prodlevy mezi objednávkou a platbou jsem vyplňoval vtipnou konverzací a vysvětlováním, co jako učitel a mluvčí dělám za okénkem TaKavárny. Někteří zákazníci z okolí mě ale neznají, u nich to bylo horší. Tam jsem se uchyloval k alibismu typu: „Promiňte, že mi to tak trvá, dnes obsluhuji poprvé.“ Což pochopitelně zákazníka nemusí vůbec zajímat. Naštěstí šlo o lidi vlídné a chápavé. Andrea mi dokonce tvrdila, že na ní se některé slečny tak hezky neusmívají. Vysvětluji si to tím, že na mě se zase tak hezky neusmívali mladí muži.
   Odmyslím-li hledání správných tlačítek, tak práce za kasou mi vlastně docela šla. Konverzaci se zákazníky jsem zvládal a kupecké počty také. Jenže já patřím od přírody mezi lidi extrovertní a nezatížené dyskalkulií. Dovedu si představit, že člověk, který je spíš plachý a matematika také nepatřila k jeho oblíbeným předmětům, může zažívat docela silný tlak. Zejména v prvních dnech.
   Bohužel z příjemného místečka za kasou mě po hodině a půl vyšoupli k přípravě nápojů. To sice znamenalo prostorový posun jen o půldruhého metru, ovšem posun v náročnosti byl pro mě značný. Rychlokurz přípravy základních nápojů se mi vykouřil z hlavy s první objednávkou. Nepomohly ani papíry s výrobním postupem nalepené na zdi, a tak jsem často s úlevou využil rady, dohledu a z počátku i pomoci přítomných kolegů. Nebylo snadné si najednou zapamatovat, jak se zachází s přístrojem chrlícím horkou vodu i páru, mlýnkem na kávu, tlakovou nádobou na šlehačku a do toho všeho nepoplést ingredience, pracovní postup, zvolit správnou nádobu, ještě přitom nic nerozbít a pracovat pokud možno rychle. Sotva se mi zdálo, že už umím obstojně připravit horkou čokoládu se šlehačkou, někdo si objednal jahodový koktejl o jehož přípravě jsem neměl ponětí. A tak to šlo stále dokola. Po třech hodinách jsem začal nenávidět milovníky latté, kterých je nějak podezřele hodně. Nechápu, proč si někdo raději místo kávy neobjedná sklenici pramenité vody, ta je přece tak zdravá!
   Čtyři hodiny nakonec utekly jako nic. Během nich se střídaly chvilky pracovního náporu a hluchých míst, během kterých se dalo i nasvačit. Kupodivu jsem nic nerozbil, sebe i okolí nijak zásadně neznečistil a jen lehce si popálil jeden prst. Mé kolegyně a kolegové, ať už obsluha či trenéři, byli hodní a trpěliví. K mému velkému překvapení mě i chválili, to asi abych o nich hezky psal. Ba ne, oni už jsou prostě takoví fajn lidé. Těžko si vybrat lepší místo pro trénink na budoucí práci. Nikdo vás zbytečně nestresuje, za úspěch pochválí, chybu trpělivě vysvětlí a přesto vás přinutí k plnohodnotným výkonům.
   Při odchodu z kavárny se mi najednou všechno jevilo trochu jinak. Všude už asi budu tolerantnější k obsluze a konkrétně té naší budu nechávat větší „dýžka“. A všiml jsem si jednoho zásadního rozdílu oproti práci učitele. Z vyučování odcházím s bílým popraškem křídy na špičkách svých bot. Z kavárny mé boty zdobil hnědý poprašek kávy.
  

poslední aktualizace 26.02.2010