Jedličkův ústav a školy ilustrace Jedličkův ústav a školy – kvalitní bezbariérová škola, která ucelenou rehabilitací připravuje děti a mládež s tělesným postižením k integraci do života. logo Praha
Jedličkův ústav a Mateřská škola a Základní škola a Střední škola, V Pevnosti 4, 128 41 Praha 2,
tel.: 241 083 233, e-mail: jus@jus.cz, IČO: 70 87 31 60
ilustraceO nás
ilustraceAktuality z Jedle
ilustraceNaše služby
ilustraceBezbariérové školy JÚŠ
Projekty a pravidelné aktivity
Centrum služeb Vyšehrad
Pronájmy volných prostor
Výběrová řízení a pracovní příležitosti
Podporují nás
Kontakty
100 let Jedličkova ústavu
Fotogalerie
Objednávání jídel
Mapa stránek

S vozíkem na jachtě

 

„Můžeš, jestli chceš!!! Vím, že máš chromý nohy, ale neříkej mi, že jsi neschopný!“,

hřměl silným hlasem kapitán Martin, který na sebe vzal roli tvrdého „psychoterapeuta“.
(A my všichni ostatní jsme se spolu s oním Honzou Machutou lámali smíchy, protože jsme věděli, že je v tom ohromný respekt, velká důvěra, hodně  lásky, velká snaha podpořit a vůbec žádný prostor pro soucit. O tom to vlastně je.)

5.-14.6.2009, Martin Němec, Vašek Mašek, Honza Spilka, Honza Pičman a Marek Holeček, Simona Kofroňová, Jakub Brůcha, Kuba Zlatohlávek a Honza Machuta.

Týden na jachtě ve Střední Dalmacii:
- To je sedm dnů na moři, převážně slunečné počasí, teplá voda. 
- Ale je to také sedm dní na houpající se palubě malé třinácti metrové jachty a nápor
na posturální svalstvo. Pro každého.  Kolik hipoterapií a skákání na trampolině by se tomu vyrovnalo?
- Pohyb po palubě a v kajutě, nahoru a dolů po pěti schodech byl trénink především pro Honzu Machutu, Marka Holečka a Jakuba Brůchu.
- Marek uplaval v moři bez jakýchkoliv pomůcek osmdesát metrů v pětimetrové hloubce. Že by tolik nadnášelo?  Honza Machuta plaval s vestou kolem lodi, zcela sám (jen se vzdáleným dohledem),  dlouhých dvacet minut a z vody se mu nechtělo nikdy.
- Marek se naučil močit po jachtařsku, tedy ve stoje na zadním zrcadle lodi, jen v úvazku, který držel jeden z nás.
- Zažili jsme cestu hvězdnou nocí, s měsícem v úplňku, na motor a až do tří do rána.
- Zažili jsme vítr, který rozhoupal loďku a Jakubovo břicho do té míry, že zkušený kapitán ze střediska vodních skautů Šipka radši po třech hodinách otočil jachtu zpět ke břehu ostrova, kde jsme spali minulou noc a Jakub skončil ve visu přes zábradlí.
- Viděli jsme Modrou i Zelenou jeskyni na Biševu a Visu a žasli jsme.
- Před výpravou jsem se obával „společné zábavy“ – sedm dní ve dne v noci na 18 metrech čtverečních. Zcela zbytečně a hloupě: témata skákala od rodin, vztahů, lidí v Jedli k Bohu, terapii, rehabilitaci, muzice, knížkách a mohl bych ve výčtu pokračovat. Povídání si s Markem, žertování s Honzou Machutou bylo úžasné.
- A na vše spousta času. Není kam spěchat. Honza se šplhá z postele na palubu třicet minut, no a co?  Vyleze sám.
- Bizon a Baretta zněly kajutou pro některé uši příliš často, ale na špici lodi je svištění větru spolehlivě přehlušilo. 

A Vašek, na jachtě kuchař, jinak člen střediska Šipka, přidává: "Když jsme se před tři čtvrtě rokem s několika kamarády dohodli, že vezmeme pár dětí z Jedličkova ústavu na jachtu na Jadran, připadalo mi to jako dobrý nápad. Postupně mě přepadávaly pochybnosti, zda jsme situaci odhadli správně. Teď, první den po návratu vidím, že moje obavy byly zbytečné. Pohyb po lodi, který je i pro zdravého člověka někdy dost obtížný, zvládali všichni členové posádky bravurně. Jen s občasnou pomocí. Když se i koupání v hlubokém moři přímo z lodi stalo naprostou samozřejmostí, měl jsem skoro pocit, že po návratu na pevninu, berle zůstanou někde zastrčené, zcela nepotřebné. Bohužel se zázraky nedějí každý den a berle ještě budou potřeba. Spokojenost a hvězdičky v očích některých z našich nových kamarádů dávají jasně najevo, že akce měla smysl."

Střípky z deníků:
Sobota:  Silný vichr nám nedovolí vyplout. A v neděli vichřice ráno trhá plachty.
Čtvrtek:  Jedeme od pěti ráno do sedmi do večera, celkem 14 hodin plavby.
Jeden večer kotvíme v klidné zátoce, kolem další tři jachty. Když jsme se vylodili s jedním vozíkem a třemi páry berlí na oblázkové pláži, milá servírka skoro srozumitelnou češtinou začala vítat a nabízet z bohaté tabule. Zůstali jsme u pití.
V pátek vstáváme v šest. V noci byl silný vítr. Pořád jsme čekali bóru, zejména ti z nás, co měli zkušenosti. Uprostřed tmy nás vichřice probudila všechny. Ráno je ale zase s oblohou bez mráčku, klidným mořem a bočním větrem. Jedeme na pět „majlí“ směrem k domovské marině. Snídáme lívance s marmeládou, ale také s ajvarem.  A to už byly i bramborové placky, knedlíky s cibulkou a samozřejmě těstoviny. Kuchař není na jachtě poprvé, a tak si denně pochutnáváme.
Pátek, 9,15: loď se líně kolébá ze strany na stranu. Vítr skoro žádný, rychlost 1,3 uzlů. Najednou foukne, rychlost je 2,2  2,4  2,8  3,2  a během 15 vteřin jedeme rychlostí 6,8 uzlů. Martin vyskakuje, rovná plachty, naklání loď, jen tak tak se chytáme. Kapitán začíná mluvit o tom, co a jak příště. Uvažuje o větší lodi, možná pro dvanáct lidí, uvidí se.
Pátek, 13,12: Vytahuji mobil, zapínám a volám domů. Říkám svojí ženě, že se máme skvěle, žádné problémy, už jsme kousek od domovské mariny. A vtom  buch, škub, najeli jsme kýlem na skálu u břehu. Honza Spilka skáče pod vodu a obzírá situaci, Martin vyskakuje z postele a chvilku jen zírá. Vždyť byl takový klid a kotva dost daleko. Po několikerém zaškubání motorem jsme venku. A jen s škrábancem v laku.
V neděli krátce po půlnoci vysazujeme Honzu Machutu v Krči. Patří to k věci, ale s chutí bychom se podobným loučením vyhnuli. Byl to vydatný týden. A s vozíkem to docela dobře jde.

Poznámky pod čarou:
Vašek s Martinem vybrali dobrou loď (Elan 431 z roku 1996), relativně nejvhodnější vstup, přístupné zrcadlo z moře i z paluby. Dobře jsem odhadl počet lidí (4 + 5). S Honzou Spilkou jsme učinili velmi dobrý výběr lidí z Jedle.

Cena:
Půjčení lodi stálo málo přes čtyřicet tisíc. Nějaké jídlo k tomu (jedli jsme výhradně na palubě) a byli jsme na částce padesáti tisíc. Tu jsme rozpočítali na devět lidí. My s Honzou Spilkou jsme dali trochu více, naše „posádka“ platila po třech tisících. Na Jedli zůstaly náklady za naftu do auta a pojištění, celkem 13 tisíc. Plus naše diety. Určitě by se na to dal pro případné příště sehnat sponzor.
Letos jsme dostali „jen“ trička a kšiltovky s logem od našeho města Prahy. Myslím, že jsme mu ostudu neudělali. Naopak, dle pohledů ostatních posádek v marinách i chování místních Chorvatů jsme nabyli dojmu, že z jiných měst moc často „vozíčkáři“ na jachty nejezdí.
Díky Bohu jsme nemuseli sáhnout na lékárnu. Snad jen acylpyrin na bolesti hlavy by se příště hodil. A rozpustné multivitaminy a celaskon, pít se stejně musí. Z lékárny jsme použili jen panthenol, rádi, slunce svítilo pět dní pořádně.


Honza Pičman a Vašek Mašek, 16.6.2009

 

Mnoho krásných fotek z jachty najdete v naší fotogalerii ...

 




poslední aktualizace 26.02.2010

nahoru